Říkej si co chceš, ale ona je úžasná. :')
(Lindsey Stirling - Spontaneous Me)

Bolest Vítězství

8. january 2012 at 19:07 | Elissa
Poslouchání epické hudby mnou jaksi hne. Berte to jako takzvanou "jednorázovku", která nebude mít pokračování, úvod, prostě nic z toho. Je to jen moje obyčejné zamyšlení nad světem, které jako vždy skončí slovy "kdo ví". Ale každý hold nějak začínal.
(A jaká že písnička? Tato. Ano, mě stačí jedna písnička, abych napsala povídku.)


"Ne." Stála jsem tam a stále se snažila smířit s tím, že naše vesnice do dvou dní zmizí ze světa a já s ní. A pokud nezemřeme pod spáry děsivých příšer, zemřeme hladem. Můj názor byl jistý: zemřeme tak i tak, tak proč se nemůžeme proti těm příšerám postavit? Je nás sice méně, ale máme za to rozum. Ale problém je, že obyvatelé naši vesnice ho nehodlají použít. A moje postavení ve vesnici je takové, že do toho nemohu mluvit. Jediný způsob je přesvědčit vůdce, aby reagoval. Jenže právě ten, z nás nejrozumnější, nehodlá zakročit. Jen málo. Jen málo stačí na záchranu. Souhlas vůdce. Bohužel ale jsem v jeho očích stále dítě. A to je špatné. Neuvěřitelně špatné. Polknu. "Chcete jen tak stát?" V mých očích zajiskří odhodlání. Jen málo stačí k tomu, abych se nerozhněvala. Proč? Proč mě nemůže aspoň jednou poslechnout? "Beran." Vůdce ze svých rtů vypustil pouze jedno slovo. "Jsi přesně jako beran. Tvrdohlavá." Na jeho rtech se objevilo pousmátí. "Ale..." nedokázala jsem najít ta správná slova. Toto už opravdu není možné. Samotný vůdce hodlá zemřít? "A co vesničané?" Mé vzpomínky se zastaví na obyčejných vesničanech, kteří se teď strachem choulí ve svých domovech. My máme zbraně. My můžeme zakročit. "Zemřou." Vůdce byl pevně přesvědčen, že není úniku. Povzdychla jsem si. "Jak myslíte." Vzdala jsem to, uklonila se a sklesle odešla. Neměla jsem šanci ho přesvědčit, aby s tím něco udělal. Mé kroky vedly k východu z vesnice.

Můj zrak si našel svůj bod zájmu. A ten byl katapult. "Máš něco v plánu?" Za mnou se objevila postava. Měla na sobě tmavý plášť. Nepoznala jsem hlas. Do tváře jsem neviděla. Tělem mi projel strach. "Neměj strach." Postava sundala kápi a já na ní nechápavě hleděla. Byla to krásná, hnědovlasá dívka. Jenže...co by někdo jako on dělal v naší vesnici? Ta zde bydlet nemohla. Na to je až příliš dobře oblečená. Otevřela jsem ústa, ale nemohla jsem promluvit. Oneměla jsem úžasem. Na dívce šlo poznat, že vše chápe. "Vím, jaké to je být nevyslyšena. Znám, jaké to je být považován za dítě, i když jím již dávno nejsi." Pohodila hlavou, aby jí žádný pramínek nevadil podívat se mi do tváře. V jejích očích ohnivě zajiskřilo. Bylo jisté, kdo to je. Slyšela jsem, jak jsem vykřikla. Mágové zde dávno nebyli. Jsou mrtví. "Kdo? Kdo jsi?" Začala jsem dívce nedůvěřovat. Dívka se jen zasmála. Uviděla jsem za ní nebezpečnou příšeru. Polkla jsem a vystrašeně se na to vše dívala. Příšery útočí a my dvě jsme přímo na talíři. Nebyl čas promyslet plán. Ale já věděla jistě kam.

Ke katapultu. Nechala jsem, aby si s dívkou pohráli a mezitím jsem doběhla ke zbrani, co by nás mohla všechny zachránit. Má mysl přestávala fungovat. Opakovala se mi jediná myšlenka, jediné slovo. Rychle. Musela jsem to vytvořit rychle. Musela jsem rychle zakročit. Ne kvůli dívce. Ne kvůli mně. Kvůli vesnici. Podívala jsem se směrem k mágyni... jenže tam bylo pusto. Jen příšery obcházely místo, kde stála před chvílí a vrčely. Ihned na to se vedle mě objevila její postava. Tentokrát jsem jen přimhouřila oči. Tentokrát nebyl čas k nedůvěře. Ani k přemýšlení. Pouze pro zakročení. Bylo jisté, co chce. Ona zachrání vesnici, mezitím co já se obětuji. Nebyl krok zpět. Rozhodla jsem se zakročit a zakročila jsem. Vyběhla jsem proti příšerám a zastavila se těsně před první. Ty se na mně vrhly. Cítila jsem strastiplnou bolest, štípání, duši, která ze mně odchází. Viděla jsem mojí vlastní krev. Nade mnou proletěl balvan. Ten zasáhl nejsilnějšího a největšího z nich - vůdce smečky. Zabil napoprvé. Ta dívka bylo jistojistě pověřená zachránit vesnice, jako jsme my. Jako jsme bývali my. Výhra byla jistá. Viděla jsem, jak příšery odbíhají. Nechávaly mně a odbíhaly svým směrem. Nade mnou proletěl další balvan. Uslyšela jsem bolestný řev. Nebo ten řev patřil mně? Už mi bylo vše jedno. Svíjela jsem se na zemi, slyšela jsem vítězné křiky. Ohlédla jsem se za vesnicí. Viděla jsem ještě Vůdce. Díval se na mě...hrdě. Umírala jsem. Ale umírala jsem pro naší vesnici. I to je vítězství... nelitovala jsem toho.
 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement