Říkej si co chceš, ale ona je úžasná. :')
(Lindsey Stirling - Spontaneous Me)

Za co? Za trest!

8. may 2012 at 11:31 | Ansa
Ano, další povídka, která nepatří mezi ty nejveselejší. Ano, možná by bylo lepší, kdybych začala psát veseleji. No...ale deprese mám pořád a zlomené srdce též, ale to tu nehraje roli. Potom je tu ještě jeden důvod, proč je taková, jaká je: v literárním klubu (odkaz v menu) bylo téma "temnota." A mě napadlo jen jedno: Smrt. A jistě, vím, že tamhle se mi opakují slova ve větách, že tamhle je překlep, že tamto nedává smysl a že ve výsledku je to úplná katastrofa. A ač to bude znít namyšleně, dle mého má ta povídka své kouzlo.

***

"Někdo se sem blíží!" Ozval se hlas rytíře, který hlídal hrad v noci. "Nebo spíše...něco." Dodal, když na blížící se armádu vrhnul svit pochodní. "Vypadá to...něco mezi vlky a...panebože, to jsou murenti!" Poslední slovo vykřil s dávkou strachu.
"Mamí? Co jsou murenti?" Optalo se malé dítě své matky v pokoji. Pokoj byl sice uprostřed hradu, ale i tak slyšeli varování rytíře. Varování? Ne, to ne. To mělo spíše připravit na takřka jistou smrt. "Murenti jsou zlí tvorové." Odpověděla matka chlapci a sklonila se, aby se mu podívala do tváře. Na její tváři se objevilo pár vrásek. "Tělo mají skoro lidské, jen jsou mohutnější, místo nehtů mají drápy a hlavu mají vlčí. Jsou velmi nebezpeční." "Zemřeme?" Další hlas, s viditelnou dávkou vyděšení. Matka se podívala na osobu, která otázku vyřkla. Byla to mladá dívka. Byla to právě ta houslistka. Teď také měla v ruce housle. Matka jen nepatrně přikývne. Je snad jiná možnost? Murenty nejde porazit a už vůbec ne bez přípravy!
"Zemřeme..." Tiše zopakovala dívka. Poté se ohlédla a vyběhla z pokoje na vnitřní dvůr.
"Není tu nějaký unikový východ?!" Vykřikla na rytíře, co stál poblíž. Ten se na ní jen ohlédl s tázavým pohledem. "Ano je. Máme tu zadní východ, který vede ze zbrojírny. Všechny tam nažeň. Věříme ti! Vím, čeho jsi schopná." Odpověděl jí a opět se ohlédl, aby mohl sledovat příšery, blížící se nebezpečným tempem.
Nemusel to houslistce opakovat dvakrát. Vyběhla zpátky do pokoje a zatlačila jak svojí matku, tak i svého malého brášku ven.
"Směr zadní východ!" Nakázala jim a sama se připravila vydat na druhou stranu. Housle si připevnila na záda, avšak smyčec nechala v ruce. Může se jí hodit jako zbraň. "Kam půjdeš ty?" Optala se jí její matka. V očích se jí zableskla mateřská péče. "Nahnat tam ostatní." Odpověděla dívka a rozeběhla se. Vběhla do kuchyně a jídelny. "Všichni zadní východ! Zachráníme se!" To zopakovala několikrát, v různých místech, neboť musela upozornit všechny. Doslova. Mnoho obyvatel na ní házelo překvapené pohledy. "Selly, ale co ty...jsi princezna!" Ozval se za ní najednou hlas muže. Jejího otce. Ohlédla se, ale ponechala ledovou tvář. Musí zachránit ostatní. Ona není lakomá. "Princezna, neprincezna, ty jsi král, tatí. Běž! Lid tě potřebuje." Vykřikla a otec jí chtě nechtě musel poslechnout. A ona mezitím zamířila zpátky k rytířům. Murenti se nezastaví, dokud nezabijí člena královské rodiny. A ona se předem obětovala.
Přiběhla zpátky k rytířům a vylezla na hradby. Oheň pochodní ozařoval příšery, které byly už nebezpečně blízko. "Jak to tam vypadá?" Houkla dívka na stráž, co hlídala zadní vchod. "Tvá rodina je v pořádku." Odpověděl, věděl, že jí jde především o její rodinu. A opravdu to věděl. Houslistka se při té větě usmála. "A valná většina obyvatel také." Hned, co dopověděl, se ozval svist šípů. Rytíři u vchodu se snažili spomalit murenty. Jeden z rytířů, ten, co jí nakázal, aby všechny dostala ven, se jí dotkl ramen a pevně je stiskl. "Jste odvážná, princezno." Vědel, že ona neměla ráda, když jí někdo říkal "princezno", ale teď to situace nařizovala. Nakonec neodolal a dívku pevně objal. "Musím to udělat. Měla jsem ten sen. A vidíš? Splnil se." Odpověděla dívka a seskočila z hradeb. "Utíkej!" Nakázala rytíři. Ignorovala jeho nechápavý pohled. "Ano, utíkej! Je to příkaz!" Měla ho ráda a chtěla, aby přežil. "A především mi slib, že se přesunete do hradu na jihu a připravíte se na další nájezd." Rytíř přikývl. "Slibuju." Odpověděl. "Sbohem." Odpověděla dívka a byly to její poslední slova. Murenti protrhli hlavní vchod a vyřítili se na ní, cítili, že je z královského rodu. Cítila trpkou bolest, ale věděla, že jí neprochází zbytečně. A bolest brzo skončila. Věřila v posmrtný život...a ten se splnil. Ale je ten posmrtný život odměna, či trest?
***
"Ne." Zopakovala si dívka v mysli. Ne, udělala správně. Musela svojí rodinu a lid zachránit. Byla to přeci princezna. A za tohle... za věčný život mezi stíny... to stojí. Neboť se přidala ke svému dědovi. Který dopadl přesně takto...
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Jerry Jerry | Web | 8. may 2012 at 12:44 | React

Jo, díky. Já po sobě své články ze zásady nečtu, jelikož kdybych je četl, pořád bych tam něco měnil, upravoval, mazal, přidával a tak. Takže jsem rád, že se pak najde někdo, kdo mi o mých hrubkách řekne ;). To, že ty vulgarismy tomu dodávají říz, je z mé hlavy a je to napsané i v tom článku, ale to jen tak na okraj :D Každopádně díky za komentář :-).

Pro mě by určitě bylo lepší, kdybys zůstala u těch méně veselých článků, protože ty já mám nejradši. A sám když píšu povídku nebo cokoli jiného, vždycky je stavebním kamenem, řekněme smutná nebo depresivní myšlenka.

Jo, určitš tahle povídka má své kouzlo. Především má hlavu a patu, čehož já si cením, neboť se mi to mnohdy nedaří. Navíc ten děj mě zcela pohltil a moc moc se mi to celé líbilo. Jen tak dál :-)

2 Miška Miška | Web | 3. july 2012 at 12:45 | React

Ahoj, určitě můžu vyrobit, stačí napsat na mail 122344@seznam.cz a domluvíme  se :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement